Historie Piva

O přípravě sladu a piva lze říci, že je téměř ta stará, jako lidstvo samo. Až do prvních let 20. století se mělo za to, že kolébkou přípravy sladu a piva byl starý Egypt. Tato domněnka se opírala o staré egyptské nápisy a zápisy, a to hierografické (z doby asi 2200– 1500 před Kristem), hieratické (z doby asi 1500-1000 př. Kr.) a demotické (z doby asi 600 př. Kr. až 300 let po Kristu). 

V r. 1799 byl nalezen u Rosetty prastarý černý basaltový kámen, na kterém byly vytesány nápisy ve třech jazycích z doby Ptolemaiovské, tedy z doby kolem 300 let před Kristem. Řecký nápis na tomto kameni pomohl rozluštit ostatní dva nápisy v egyptštině, které byly v kameni vytesány dvě různými písmy. Jeden písmem hieroglyfickým, druhý hieratickým. Tyto nápisy rozluštil až v roce 1822 věhlasný fililog Champollion, účastník Napoleonova tažení do Egypta. Potom již bylo jednoduché rozluštit také další, na různých obeliscích a papyrech. Díky tomuto badateli se lidstvo dozvědělo více o mladší době egyptské a prokázalo se, že Egypťané byli velkými ctiteli piva a znali způsob jeho přípravy. 

Na základě novějších archeologických vykopávek se profesoru Bedřichu Hroznému, v letech 1900 až 1913 podařilo rozluštit starobabylonské, sumerské a assyrské klínové písmo. Tímto se prokázalo, že ne Egypt, ale stará Mezopotámie, ležící mezi řekami Eufrat a Tigrid (Stará Babylonie) znala přípravu piva daleko dříve, než Egypt. 

Z vykopávek, při kterých byly nalezeny hliněné tabulky popsané klínovým písmem je jasné, že již kolem roku 2800 př. Kr. a zřejmě již dávno před tím, se v Babylonii připravovalo pivo dokonce v 19 druzích. Zprávu o výsledcích své práce předložil Dr. Bedřich Hrozný vídeňské akademii věd (vyšla v roce 1913 tiskem). Ta vzbudila značné překvapení a zájem mezi badateli celého světa. 

Pivovarství bylo jedním z hlavních výrobních oborů hospodářského života staré Babylonie. Ve starém Chammurabiho kodexu, první nejstarší známé sbírce zákonů či norem, pocházející z počátku třetího tisíciletí před Kristem, se mimo jiné uvádí pivovarství jako kvetoucí živnost. Mezi 300 paragrafy této sbírky jsou tři věnovány pivovarské živnosti a výčepu piva. Obsahují ustanovení o hutnosti a ceně piva, pojednávají o jeho falšování a zdražování, ale také o potrestání provinilce utopením.

O pivě a pivovarnictví je řada klínových zápisů. V textu zápisu z doby vlády Nebukadnesara (kolem r. 580 př. Kr.) je dokonce zmínka o babylonském pivovarském cechu, jako o vysoce vážené živnostenské korporaci, která se mohla zúčastňovat náboženského pouličního procesí u příležitosti novoroční slavnosti k poctě nejvyššího boha Marduka.

Ze staré Babylonie se šířila kultura a řemeslnné znalosti do Persie, Armenie, Egypta, Řecka, Říma a dalších míst. Proto i tyto národy znaly výrobu piva, což potvrzuje řada důkazů. Svědectví o tom podává také mnoho básníků a historiků, např. Plinius. V Arménii to byl Xenofon, kdo vychvaloval armenské pivo, říkajíce, že měli v kbelících ječné víno, v něm plavala celá ječná zrna, a kdo měl žízeň, srkal pivo z kbelíků rákosovými trubičkami. Podle Niebuhra bylo pivo velmi silné a lahodné. 

V Babylonii se chmel pěstoval již 6. století př. Kristem. V Talmudu mu říkali "kasúta". Plinius se zmiňuje také o vrbovém chmelu, jako o pochoutce. Také jiné národy připravovaly pivo. Většinou nechávaly vykvasit výluh sladového zrna na slunci. Nápoje podobné pivu připravovali od pradávna také Číňané a Japonci. Egypťané vynález výroby piva připisovali bohu Osiriu. Připravovali slad z ječmene, prosa, nebo jiných obilnin. K jeho výluhu přidávali navíc šafrán, nebo jiná koření a společně nechávali vykvasit. Hotové pivo uchovávali v hliněných nádobách, které zakopávali do země. Proslulé bylo egyptské pivo z města Pelusium, které mělo podobnou pověst, jako dnes např. plzeňské.

Do Španělska přišla příprava piva z Egypta přes Libyi a Maroko. Pivo bylo známé i Gallům (Keltům). Podle Plinia se jmenovalo "Caelia", nebo "Cerea". Za gallského vládce Karla Lysého (r. 843) nescházelo pivo při žádném hodokvasu. Také Frygové a Thrákové uměli připravovat pivo. Archilochos (700 let př. Kr.) vypráví o jejich pivu, zvamén "bryton", které podle Haetakea bylo získáváno z ječmene a koření. V Illyrii a Pannonii se pivo říkalo "sabajum". Pytheas, který žil po Aristotelovi (384-322 př.Kr.), zjistil u pobřežních národů s mírným klimatem přípravu piva a medoviny. Vergil vypráví o kvašeném nápoji, které místo vína pily národy žijící na jihoruských stepích, hlavně Skythové. Ve střední Francii prvního století byl znám kvašený nápoj "korma". Roku 448 zmiňuje Priscius v Pannonii pivo "camum".

Dřívější název "cervesia", "cervisia" se zachoval v románských jazycích. U Slovanů je název piva odvozen pravděpodobně od slovesa pít. Když staří Germáni zanechali kočovného života a začali se zabývat zemědělstvím, holdovali značně pivu. O germánském pivu se zmiňuje Diodor a Tacitus. Podle Tacita vařili Germáni pivo z ječmene (humox ex hordeo). Později když vnikali na gallského území a do dunajské pánve, seznámili se také s pivem keltským, repliky omega thráckým a pannonským. Staroněmecký název "peor", také "bior" je podle Grimma a Wackernagela vysvětlován odvozením latinského "biber", nebo "biberis" (tj. nápoj). Jiný starogermánský název pro pivo byl "alu", případně "alo", "ealo", což se dochovalo v angličtině.

Používání chmele k výrobě piva přicházelo z východu. První chmelnice jsou připomínány v listině Pippinově z roku 768. Za pozdější vlády Karla Velikého (771– 814) není o chmelnicích ani zmínka. 

Zdroj: Pavel Šimon – http://www.pivety.com/Dejinypivovarnictvi.htm